Monday, February 10, 2014

Původně jsme si šly obě po obědě lehnout

Já byla úplně vyřízená. Po probdělé noci a dalších asi třiceti z minulého měsíce, jsem se nedokázala držet na nohách. Ona na tom vypadala podobně. Jenže lození a radost z pohybu byla tak velká, že se nedalo odolat! Chvílemi byla tak rychlá, že mi to ani foťák nebral. Amálka zrušila postýlku. Od toho dne ji má ve snížené podobě, kde pokaždé, když ji uložím, tak řve do vyčerpání. Muuua, ťuťu, ňuňu....přemýšlím, že si pořídím špunty do uší a chůvu! ;-)













19 comments:

  1. Jooo, tak to znám, já byla tuhá okamžitě, dcera si "hrála" a když ani po půl hodině nebo hodině neusnula, tak jsem to vzdávala. :-)

    ReplyDelete
  2. chce to rýchlejší foťák! ;-)
    závojková princezna Amálka má na príslovie: "hlavou múr neprerazíš" zjavne svoj názor! ;-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. hihi :) ano SV, hlavou proti zdi...to u nás bude asi často :D

      Delete
  3. Mámo, tys myslela že to neurvu???

    ReplyDelete
  4. Špunty do uší už já mám, dubnové holčičky jsou holt dámy uječené :-D
    Ta moje princezna chodí po obědě spinkat a dává tak dvě až tři hodiny, zato Kulíšek mi nedá spočinout. Chtěl by po obědě konečně mámu pro sebe, ale to teda ne! :-) Většinou to u nás dopadne jako u Marlenky :-(

    ReplyDelete
  5. No a teď koukám: ona to vážně utrhla :-D Lumpačka :-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Někdy těžko přijímám fakt, že si odpočnu až za "pár" let :)

      Delete
  6. To je rošťanda malá! Ona totiž na to spaní nemá čas, má přece tolik práce! A ještě aby tě budila, když zavíráš oči, místo aby ses dívala co všechno už umí........ :)

    ReplyDelete
  7. Kdyz ona na tech fotkach vypada tak nevinne.

    ReplyDelete
  8. hihi....jak můžeš o tom usměvavém andílkovi říct, že dělá něco, co nemá?... Se ani věřit nechce :D :D evidentně jsi jediná, kdo postel považuje za místo odpočinku. Mamko jedna.. ;)

    Já se nemůžu dočat, kolik volovin v létě společně vymyslíme :)) hmmm....

    ReplyDelete
    Replies
    1. Radko, já se toho už teď děsím! Ona ta lumpačka má takový čertíky v očích.....

      Delete
  9. Připomnělo mi to jeden příběh už dávno zapomenutý. Přivezli jsme si štěňátko briarda, vypadal jako medvídek tlusťoučký, se sametovým obličejíčkem a hned jak pochopil, že jsme ho oddělili od mámy začal fňukat po pejsčím způsobu, probrečel se cestou do Brna, holky chovaly, utěšovaly, hladily a pak s ním taky brečely. Přijeli jsme domů a pejsek měl nachystaný pelíšek - ohromnou papírovou krabici od televizoru s dečkama, hračkama, polštářkama. Dali jsme ho do ní, aby si zvykl na nový domeček, přidali vodičku a nějaké psí mlsání a šli večeřet. Kňučení utichlo a my jsme se na sebe s úsměvem podívali, že se mu snad u nás líbí a všechno bude v pořádku. Po další asi hodině, když bylo pořád ticho, jenom takové trošku šramocení bylo slyšet z vedlejší místnosti, jsme se šli podívat. Malý pejsek seděl s velkým radostným úsměvem uprostřed veliké hromady malých papírových kousíčků, které zbyly z pelíšku a my pochopili co nám říkala paní chovatelka, že jsme si nevzali domácího mazlíčka :+) nicméně pejsek se rozběhl skočil na holky, povalil je a olízal jim celé obličeje, no a tak jsme ho přijali do smečky :+)

    ReplyDelete
  10. "Malý pejsek seděl s velkým radostným úsměvem uprostřed" krásne! úplne si to viem predstaviť! ;-)

    ReplyDelete