Já byla úplně vyřízená. Po probdělé noci a dalších asi třiceti z minulého měsíce, jsem se nedokázala držet na nohách. Ona na tom vypadala podobně. Jenže lození a radost z pohybu byla tak velká, že se nedalo odolat! Chvílemi byla tak rychlá, že mi to ani foťák nebral. Amálka zrušila postýlku. Od toho dne ji má ve snížené podobě, kde pokaždé, když ji uložím, tak řve do vyčerpání. Muuua, ťuťu, ňuňu....přemýšlím, že si pořídím špunty do uší a chůvu! ;-)
Jooo, tak to znám, já byla tuhá okamžitě, dcera si "hrála" a když ani po půl hodině nebo hodině neusnula, tak jsem to vzdávala. :-)
ReplyDelete:) Marlenko a jak se na to vzpomíná??? :)
Deletechce to rýchlejší foťák! ;-)
ReplyDeletezávojková princezna Amálka má na príslovie: "hlavou múr neprerazíš" zjavne svoj názor! ;-)
hihi :) ano SV, hlavou proti zdi...to u nás bude asi často :D
DeleteMámo, tys myslela že to neurvu???
ReplyDeleteŠpunty do uší už já mám, dubnové holčičky jsou holt dámy uječené :-D
ReplyDeleteTa moje princezna chodí po obědě spinkat a dává tak dvě až tři hodiny, zato Kulíšek mi nedá spočinout. Chtěl by po obědě konečně mámu pro sebe, ale to teda ne! :-) Většinou to u nás dopadne jako u Marlenky :-(
No a teď koukám: ona to vážně utrhla :-D Lumpačka :-)
ReplyDeleteNěkdy těžko přijímám fakt, že si odpočnu až za "pár" let :)
DeleteTo je rošťanda malá! Ona totiž na to spaní nemá čas, má přece tolik práce! A ještě aby tě budila, když zavíráš oči, místo aby ses dívala co všechno už umí........ :)
ReplyDelete:D :D :D
Deletepřesně tak, nestíhá to všchno kolem sebe :)
DeleteKdyz ona na tech fotkach vypada tak nevinne.
ReplyDeleteAno, na fotkách ano :)
Deletehihi....jak můžeš o tom usměvavém andílkovi říct, že dělá něco, co nemá?... Se ani věřit nechce :D :D evidentně jsi jediná, kdo postel považuje za místo odpočinku. Mamko jedna.. ;)
ReplyDeleteJá se nemůžu dočat, kolik volovin v létě společně vymyslíme :)) hmmm....
Radko, já se toho už teď děsím! Ona ta lumpačka má takový čertíky v očích.....
DeletePřipomnělo mi to jeden příběh už dávno zapomenutý. Přivezli jsme si štěňátko briarda, vypadal jako medvídek tlusťoučký, se sametovým obličejíčkem a hned jak pochopil, že jsme ho oddělili od mámy začal fňukat po pejsčím způsobu, probrečel se cestou do Brna, holky chovaly, utěšovaly, hladily a pak s ním taky brečely. Přijeli jsme domů a pejsek měl nachystaný pelíšek - ohromnou papírovou krabici od televizoru s dečkama, hračkama, polštářkama. Dali jsme ho do ní, aby si zvykl na nový domeček, přidali vodičku a nějaké psí mlsání a šli večeřet. Kňučení utichlo a my jsme se na sebe s úsměvem podívali, že se mu snad u nás líbí a všechno bude v pořádku. Po další asi hodině, když bylo pořád ticho, jenom takové trošku šramocení bylo slyšet z vedlejší místnosti, jsme se šli podívat. Malý pejsek seděl s velkým radostným úsměvem uprostřed veliké hromady malých papírových kousíčků, které zbyly z pelíšku a my pochopili co nám říkala paní chovatelka, že jsme si nevzali domácího mazlíčka :+) nicméně pejsek se rozběhl skočil na holky, povalil je a olízal jim celé obličeje, no a tak jsme ho přijali do smečky :+)
ReplyDelete:) to je hezká vzpomínka :)
Deletetaky neviňátko :)
Delete"Malý pejsek seděl s velkým radostným úsměvem uprostřed" krásne! úplne si to viem predstaviť! ;-)
ReplyDelete