Přes naše obrovská všudypřítomná okna už není vidět. Stavební práce, kam moje oko dohlédne, dělají svoje. Pustila jsem se do nich. Nehodlám se ztrhat, jen pomalu a ležérně, jestli to jde, jedno po druhém umýýývááám a zahřívám se. Ochladilo se, ale svítí slunce. Je krásně. Jsme s prckem sami, tatík odjel na služební cestu. Mám vždycky pocit, že mám víc času (což je úplná blbost) a víc věcí si tedy naplánuji. Zpravidla nikdy pak nezvládám své plány plnit. Nevadí, znám se, takže tentokrát i ležérně plánuji. Co se ale musí oněm služebním cestám nechat je, že děláme věci jinak, trošinku posunem časový harmonogram, vybočíme z rutiny. A to občas není na škodu. :)
Ta fotka se ti moc povedla, moc. Máš pravdu, že bez tatínka se zdá víc času. Není. Mám to podobně a pak se hrozně divím, že už je "tolik"!
ReplyDeleteJak to ctu tak koukam na ty moje okna a jestli jsi hotova s tvyma a mas jeste silu tak klidne muzes prijit vycistit moje ha ha ha.
ReplyDeletejeeee, Ello :) no to neeeeeee ;)
ReplyDeleteAlko, dekuju :)
ReplyDelete